percpce

Jan Klofáč

Percepce filmové tvorby

Anotace k filmům: Jonathan Livingstone, Král rybář, Mrtvý muž, Faunův labyrint

Esej: Téma iniciace ve filmu Fontána

Jonathan Livingstone

Film probouzí poněkud rozdvojené pocity, které jsou zřejmě odvozeny od ochoty vnímat film buďto jako adaptaci Bachova románu či jako ambiciozní vizuální podívanou. Bartlett jako tvůrce dokumentárních filmů dodal snímku právě nezpochybnitelnou kvalitu, nemohu si ovšem ubránit pocitu, že idea mluvících racků (tento fakt, může již dopředu vzbuzovat lehce skeptické očekávání) nakonec není kámenem úrazu. Tím se mi zdá hlavně samotné provedení tohoto konceptu, sám nedokážu přijít na způsob jak “rozmluvit” hlavní hrdiny, tak aby to korespondovalo se zbytkem filmu. Uvěřitelnému výsledku nepomáhá samozřejmě ani na grimasy skoupá “tvář” racků, takže když hlavní hrdina prožívá emocionálně napjaté chvíle, není odezva taková jaká by se dala od podobného okamžiku očekávat. Možná by bylo lepší řídit se pravidlem méně je někdy více a ve scénách, které si vystačí samy o sobě hrdiny nenutit do mluvení. Samotné téma duchovní cesty stojící na schématu psanec-cesta-rádce-návrat mi připomíná v jistých bodech Krále rybáře ovšem ještě více film Cesta pokojného bojovníka, ovšem narozdíl od nich dle mého názoru značně pokulhává v provedení, což mu značně ubírá na kvalitě.


Král rybář

Moderní zpracování části Artušovské legendy, mnohoznačné, podle mého názoru citelně ovlivněné Gilliamovou zkušeností s Létajicím cirkusem. Několikrát probíhající výměna rolí rytíře Parsifala a krále rybáře Amforta nutí diváka přemýšlet, kdo vlastně komu pomáhá k prozření, přestože přísně vzato role jsou od legendy přesně dané. Duševně chorý Parry jako Parsifal léčí krále rybáře, ztroskotance Jacka, přesto se může zdát, že Jackovo vykoupení z hříchů se může rovnat Parryho částečné socializaci či procitnutí z katatonického spánku. Rovněž není úplně jisté, zda-li Svatým grálem je zde ona duchovní proměna Jacka v lepšího člověka či Parryho odproštění se od traumatu a znovunalezená schopnost milovat, protože když už se zdá, že jsou u konce, nakonec musí udělat ještě krůček v podobě získání původně hledaného grálu, který se zdál být pouze prvotním, postupně opomenutým motivem. Navíc každá z hlavních postav filmu prochází proměnou, navzájem si jsou příkladem, učiteli. Film mi přijde přes svou zdánlivou komediálnost, jako hluboká analýza mezilidských vztahů a maskulinity.

Mrtvý muž

Tento film je pro mě důkazem, že Jarmusch dokáže na na první pohled neatraktivní žánr westernu povýšit na dílo s přesahem, které dlouho po jeho shlédnutí nutí člověka přemýšlet o jeho smyslu. Ze všech hodnocených filmů je Mrtý muž zřejmě nejbohatší na přímé prvky iniciace. Přeměna hlavního hrdiny na psance, nevyhnutelnost osudu, setkání se zasvětitelem, který ho připravuje na duchovní cestu, která zdá se směřuje ze začátku k symbolické smrti, aby skončila smrtí skutečnou. Film je prosycen detaily, odkazy, typickými Jarmuschovskými momenty, které jej činí lehce identifikovatelný již po pár minutách. Stěžejní roli podle mne hraje hudební složka, která dokonale podkresluje děj. Zajímavé je, že autor jde do takové hloubky, kdy nechává v některých pasážích indiány mluvit původním jazykem a diváká nechává jen tušit o čem je řeč. Problematický moment nástává, když zasvětitel Nikdo posílá Williama Blakea v záhubné lodi na poslední cestu, díky čemuž jej ochrání od smrti, která na něj čekala na souši. Vzhledem k osudu obou hlavních hrdinů tak opět vyvstává otázka, zda-li i v tomto případě nedochází k proměně i u původního zasvětitele. K nejlepším momentům filmu patří právě závěrečná část, kdy se v halucinacích zmitající hlavní postava ocitne po dlouhé cestě v indiánské vesnici, což připomene počáteční scénu s příjezdem do města, kde celá jeho osudová pouť začala.


Faunův labyrint

Del Torův film vybízí k několika možným interpretacím, vzhledem k samotným prohlášením režiséra je dost dobře možné, že se jedná o mýtické zpodobnění historie Španělska. Právě konfrontace prvků fantasy, pohádkových příběhů a reality v podobě frankistického Španělska, která je dle mého názoru podána v jakémsi neo-westernovém stylu, vytváří pole pro množství různých vysvětlení. Hlavní postava Ofélie, možná podobně jako shakespearovská postava, ztrácí vlivem traumatických okolností kontakt s nesnesitelnou realitou. V úvodu filmu se hlavní postava ocitá na jakési křižovatce, když přijíždí se svou matkou do fašistického tábora, kterému velí kapitán Vidal, který se má stát jejím náhradním otcem. Tato scéna se dá chápat jako zaprodání duše v zájmu přežití sama sebe a svých dětí a sama o sobě je klasickým pohádkovým modelem. Právě v této chvíli dochází ke spuštění samotné cesty a rozdvojení Oféliina vnímání světa na dvě polohy. Cestou do říše zlého Vidala Ofélie nalézá kámen ve tvaru oka, jenž je vlastně prvním impulsem k úniku z reality a ilustruje dětskou ochotu uchylovat se k nadpřirozeným jevům. Po jeho vsunutí na správné místo se rozpohybuje její fantazie a samotné dobrodružství začíná, když si přetvoří vážku, která z otvoru vyletí, ve vílu - průvodce, která odpovídá její představě, založené na zkušenosti z četby pohádkových příběhů. Víla ji navede do labyrintu, kde potká Fauna, z mého prvního dojmu postavu neurčitelného charakteru, která vystihuje Oféliino vnímání světa, který rovněž není černobílý. Zároveň může Faun být svým magickým, přírodním zevzřením protipólem k obrazu fašisty ovládaného světa, kerý se svojí krutostí odklání od přirozeného způsobu života. Na Ofélii je vyvíjen tlak ze všech stran, nemocná matka podlehla nátlaku Vidala, její otec je mrtev, vyvstává tedy situace v níž se jí rozpadá vlastní model rodiny, který je nahrazen novou kombinací. V reálném světe se do pozice matky posouvá služebná Mercedes, která Ofélii jako jediná naslouchá, role otce je rozdělena mezi autoritativního Vidala a možnou vysněnou reinkarnaci vlastního otce v podobě Fauna. Myslím si, že Del Toro tak symbolicky ukazuje na válečné trauma, Ofélii pak staví mezi dětství pohádkových knížek a konflikty s dospělými, tedy obraz míru a nevinnosti respektive násilí a odporu vůči režimu. Ofélie vstupuje na mýtickou rovinu, když ji Faun poví o jejím královském původu a sděluje jí, že pokud splní 3 úkoly před úplňkem, stane se z ní opět nesmrtelná princezna tajemného podsvětí. Dostává od něj knihu s prázdnými listy, které její fantazie zaplní nástrahami, kterými pak ona sama musí projít. Znaménko na rameni ve tvaru srpu měsíce potvrzuje pravdivost Faunových slov, je samo o sobě symbolem zasvěcení do přeměny z dětské nevinnosti do kruté dospělosti.

První úkol

Ofélie musí pomocí tří kouzelných kamenů získat zlatý klíč ukrytý v útrobách ropuchy, která žije v kořenech velkého fíkovníku. Před tím než se Ofélia vydá hledat ropuchu, vysvlékne se z šatů, které dostala od matky darem. To lze chápat jako symbol odporu vůči matčině představě o své dceři, zvláště když se vrací k večeři celá od bláta a navíc pozdě. Ropucha se může jevit jako odkaz na klasické pohádky, ovšem dle mého názoru může jít o alegorickou představu její matky, 3 kouzelné kameny mohou býti léky, které ji podává doktor. Klíč pak může přeneseně znamenat Vidalovo dítě, tuto tezi podporuje Ofélie sama, když na začátku filmu říká, že dítě, které matka čeká, je důvodem proč je matce špatně a kvůli němu ji také ztrácí. Tudíž sama podstata úkolu tkví v jejím vylečení. Úkol na mýtické úrovni splní, ovšem ve skutečném světě je potrestána za nedochvilnost a špinavé šaty.

K dalšímu úkolu se Ofélie nemůže dostat pro matčiny zdravotní potíže. Když otevře knihu, stránka se zbarví rudým inkoustem, což značí předtuchu, která se naplní v další scéně, kdy matka začne krvácet. Faun, který přišel Ofélii připomenout, že má před sebou další úkol, nabídne svoji pomoc v podobě kořenu mandragory – symbol plodu, který ponořen do mléka a nakrmen 2 kapkami krve denně, pomůže matce od bolestí.

Druhý úkol

Pomocí kouzelné křídy, která otevírá dveře do jiného světa, což může opět znázorňovat touhu po útěku z reality, limitována přesýpacími hodinami, což je jednoznačně narážka na otčímovu posedlost přesností, musí Ofélie zlatým klíčem otevřít schránku, v které se nachází dýka. Pokušením je zde bohatě prostřená tabule, z kterého si nesmí nic vzít – odkaz na trest, kerý následoval po prvním úkolu. Ofélie pokušení neodolá a sní hrozen vína – odkaz na prvotní hřích a strom poznání, což probudí k životu tvora, lidožrouta, s otvory v dlaních do kterých posléze zasadí oční bulvy. Co přesně tato postava představuje je těžké odvozovat, myslím si, že by mohlo jít o stigmata, ale tato verze mi nekoresponduje s falickým vzezřením tohota netvora. Na stěnách jeho příbytku je možno vidět obrazy, na kterých pronásleduje a polyká děti, což může symbolicky představovat jejich sexuální zneužívání, ovšem co konkrétně tím chtěl Del Toro naznačit, nelze z děje vyčíst. Další vysvětlení nabízí hromada dětských bot, která zřejmě odkazuje na hrůzy koncentračních táborů. Zajímavé je, že ačkoli Ofélie nesplní svůj úkol, překvapivě se jí podaří uniknout z nebezpečí i po vypršení daného času, což se obyčejně v pohádkách neděje a lze to interpretovat jako možný strach z dalšího pokárání či probuzení pocitu zodpovědnosti.

Ofélie předá Faunovi získanou dýku, ale ten se dozví, že neuposlechla jeho varování když podlehla pokušení. Nastalá situace vypadá tak, že cesta za nesmrtelností je ztracena. Posléze Vidal nachází kořen mandragory, a sama matka ho hází do krbu se slovy, že žádná kouzla neexistují, načež se jí okamžitě přítíží a při následném porodu umírá. Osiřením dochází k úplnému rozchodu s minulostí, s dětstvím, částečně se zlem, v podobě vztahu matčina vtahu s Vidalem a zároveň k pevnějšímu poutu s Mercedes, potažmo s rebely bojujícími proti nacistům.

Třetí úkol

Faun se rozhodne dát Ofélii poslední šanci a dá jí za úkol přinést novorozeného bratra do labyrintu. Zde ji pak na oltáři požádá aby mu bratra předala aby mohl pomocí získané dýky prolít jeho krev a otevřít tak brány do podsvětí a učinit Ofélii nesmrtelnou. Kapitán ji do labyrintu pronásleduje a ač se zdá, že se v něm ztratil, objeví se právě v momentě, kdy Ofélie odmítá Fauna tím, že nikdy nedovolí prolít krev nevinného. Toto je vrcholný zápas její víry a rozumu. Svým racionálním rozhodnutím obětuje sama sebe, Vidal ji střelí a vezme si svého syna, aby byl u východu z labyrintu dopaden Mercedes a prakticky zbaven svého otcovství. Del Toro v tomto strhujícím závěru převrací tradiční představu o obětování, tak jak jej známe z Bible v podobě Abrahamově. V případě Ofélie tedy nejde o slepou absolutní poslušnost Božího příkazu, ale právě o schopnost zpochybnit jej pokud je v rozporu s vlastním přesvědčením a poukazuje tak, že i Bůh se může mýlit. Ofélie tak svou cestu naplnila, její krev otevřela bránu a v království se setká se svou kompletní rodinou. Její fyzická smrt rukou Vidala je možno symbolicky chápat jako smrt Španělska, a jejího bratra jako záruku jeho znovuzrození.